COLOSSEUM   

Sound a styl Colossea se posunul od "bigbandu", bluesových standardů a exhibičních jazzových, dechařských vyhrávek k ráznějším i elegantnějším rockovějším formám. Stále je to Colosseum, se vším všudy, Dick Heckstall-Smith nikam ze scény a světel ramp nezmizel, jde spíše o akcenty, cítím snahu o větší prokomponovanost a aranžérskou vycizelovanost, pro někoho možná na úkor spontánnosti. První stranu alba, takřka celou, ovládly bluesrockové kompozice kytaristy a zpěváka Jamese Litherlanda, třídilnou, až artrockovou Valentyne Suite si mezi sebe rozdělili: první a druhé téma, Dave Greenslade, závěrečné Dick. Tím se dá vysvětlit, proč Suite zní místy jako Emerson, Lake & Palmer, s dechovou sekcí za zády a chóry "shůry". Dave samozřejmě rád oslnil svými klasicistními rejstříky i hbitým prstokladem, nakonec doba přála velkým instrumentalistům a jejich předváděčkám. Heckstall-Smith si pro sebe rezervoval druhou polovinu rozsáhlého eposu, ke cti mu slouží, že - ani při svém obvyklém řádění a předvádění se - nenaboural velebnou atmosféru svity, řekl bych, že souzněl a ladil, i když možná trochu z donucení, jazzmani jeho třídy rádi někdy rozbíjejí příliš předpisové formy. Ke konci si vystřihl svůj doběla rozžhavený kytarový part James Litherland, pak už jen lehké připomenutí hlavního motivu ... zvonec a pohádky je konec.